Texty‚ básně...
OŠETŘOVATELÉ KONÍ
...tykají si se vším, co má kopyta...
...znají spoustu historek a vyprávění...
...za dlouhých nocí, když se v maštalích musí držet služba, se polohlasně s dobrým i špatným koním svěřují...
...čekání na hříbata si krátí podstrojováním březím klisnám...
A kdyby jednou sešli věkem, že by z nich byli nerudní starci oškliví, co věčně páchnou stájí, a nestáli by lidem za pozdrav,
hříbátko jim sametových chřípím dýchne do dlaně, na tvář;
do stání hrábne, otře se o kabát - a na oplátku za všechny dobré skutky se bude chtít polaskat.
z knihy "Dostihová čítanka" - autor Antonín Jelínek (vyprávění Karla Dobrovolného "Chovatelé koní")
"Moc tisíc kilometrů jsem ušel s tebou a za tebou, starej brachu,
a mockrát jsme si spolu takhle povídali.
Ale já jsem ti nepotřeboval ani moc říkat, viď?
Vím, že jsi znal už napřed každej můj pohyb a každý mý slovo.
Stačilo malý slovíčko a vždycky jsi udělal všecinko, co jsem chtěl..."
z knihy veterináře a spisovatele Jamese Herriota
RAPORT
Fráňa Šrámek
Na levém křídel a poslední já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci, žádný kamarád
- a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.
Hlásím, pane hejtmane, že se mi zdál sen,
vojna byla, a já ležel v poli zastřelen:
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.
To k ránu bylo as, neb měsíc zrud, a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc - měl jako já prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.
Že louky voní kol a jetely a kvete řeřicha
- a on... kůň... což byl vinen čím? Má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí,
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá...
Oh, v hrdle vysychá... A chtěl by ržát... Že neví, neví, proč!
Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád? Ty už ho nechceš... Proč?
Proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova
- hó, toč se, světe, toč...
Hlásím, pane hejtmane, že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely, a z důlků lezly ven,
křičela na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým
- co měl jsem říci jen?
Hlásím, pane hejtmane, a já to musím říct:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc.
Však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc...
CESTA Z BOJIŠTĚ (úryvek/závěr)
Fráňa Šrámek
... Za jeho koníčka též, Pane, prosím.
Byl malý, hubený. Pohledem něžným a kosým
objal mne tenkrát, zařehtal nyvě.
Dej se mu, Pane, pást v nebeské nivě...
KDYBYCH BYL PASTEVCEM KONÍ
Fráňa Šrámek
Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
Až, hvízdna, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.
Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratři tví, jako ty, pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad´ je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe je, líto je koní.
Budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.
Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel.
Už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčků bílý...
KŮŇ
Michail Golodnyj
Vedli ho na trh. Pod nohama
tápavě hledal neznámou stezku.
Smutně visela moudrá tlama
s očima plnýma stesku.
Mezi chodníky zmateně chvátal.
Vzpomínal na to, jako ze stínu
kdysi s nožem vyskočil Tatar,
aby z něj připravil hostinu.
Vzpomíná: Běží a strach ho šálí
a kdesi u kopyt ševelí
noc jako švihnutí šavlí,
déšť, rány čepelí.
A potom ten druhý, světlovousý,
ho odváděl domů - zapřáhnout.
Koně, jenž poznal svobodu, rdousí
třeba jen vzpomínka na chomout.
Šel, myslel na to, jak potká,
tu vzpomínku, o které sní.
A náhle za rohem vylétla fordka
a lidé křičeli v ní.
Zpod kopyt jiskry. A potom krotký
leží a život z něj uniká.
Chudák, měl pocit, že kolo fordky
vyrostlo v rudého řezníka.
BÁSEŇ O HŘÍBÁTKU
Ivan Skála
Před chvílí boky křečí vypjaté,
teď na srsti už jenom drobné chvění,
o stání kobylka se opírá,
u pysku hrozen horké, žluté pěny.
Je u ní hříbě, dosud vlhké je.
Uzlíček svalů, světle hnědé srsti,
na štíhlých nohách, trochu nejistých,
neohrabaných, jako dětské prsty.
Stojíme nad ním, ještě v zástěrách,
i ruce ještě mokré, potřísněné -
a vidíme už hřívu jiskřit v tmách
a z kraje v kraj kůň nádherný se žene.
A v tom je osud, v tom je odvaha:
dokud krov hlíny čelo nepřekryje,
člověk čemusi věčně na svět pomáhá
a tím, co rodí se, dál žije.
A přece ještě chodí opodál
na nohou, které zdají se jim jisté,
jacísi lidé, samý smích a sval,
a ruce mají hebounké a čisté.
A smějí se těm nohám hříběcím
a našim rukám, našim zástěrám
a kobylce se srstí zpocenou
a cestám, po kterých se mladé pevné nohy poženou.
BĚH KONĚ MIMOCHODNÍKA
Vladimir Vysockij
Běžet umím. Ne však jako druzí
přes kameny, louže, bodláčí.
Říkají mi, že mám jinou chůzi,
že jsem prostě trochu jinačí.
Ten můj žokej chtěl by dobýt svět,
kdo je tady pánem - dá mi znát.
Rád bych běžel se svým stádem vpřed,
nesměli by mne však osedlat.
Oheň spoutaný vás nepopálí,
šavle k boji musí z pochvy ven.
Mne však spoutali a osedlali,
udidla mne dřou až do krve.
Od ran už mne bolí celý hřbet,
nebaví mě tenhle věčný chvat.
Rád bych běžel se s vým stádem vpřed,
nesměli by mne však osedlat.
Každý na mé zvláštní vlohy sází,
na dostizích jsem dnes favorit.
Prý mne tady nikdo neporazí!
Já vím své. A žokej ztrácí klid.
S ostruhami umí zacházet.
Cením zuby, bolestí chci ržát.
Jak bych rád se svým stádem běžel vpřed!
Nikdo by mne nesměl osedlat.
Krev se sokům vzteky v žilách pění,
i já cítím, že se blíží start.
Nohy samy tančí, připraveny
na běh, na šílenství, na hazard.
Tribuny už začly burácet,
mého žokeje má každý rád.
Já bych chtěl se svým stádem běžet vpřed,
nesměli by mne však osedlat.
Ať si žokej nechá zajít přání!
Všichni koně budou rychlejší.
Neměl na mě chodit s ostruhami!
Ztratím krok a tím to vyřeším.
Teď už zvonec začal vyzvánět.
Žokej chce dnes spoustu peněz brát.
Já bych rád se stádem běžel vpřed,
nesměli by mne však osedlat.
Co je se mnou? Co se to jen děje?
Neumím si náhle poručit.
Nechci už víc myslet na žokeje.
Vždyť já prostě musím první být!
Třebaže mi sedlo tíží hřbet,
zbývá ještě jedna naděje:
Běžet jako se svým stádem vpřed -
jenže už bez svého žokeje.
Dorazil jsem. On se někde belhá
přes kameny, louže, bodláčí.
Jak ti druzí - chtěl jsem prostě vyhrát!
Poprvé jsem nebyl jinačí.
JEZDKYNĚ
Oldřich Vyhlídal
Kloní se koni do vlající šíje
a marně chytá uzdy jeho slin.
Umět je těžké - ale nejtěžší je
bolavou patou bodat do slabin.
Kůň vyhazuje hřbetem její klín
a žíně svistí jako vzteklé zmije,
když se mu kloní do vlající šíje
a marně chytá uzdy jeho slin.
Umět je těžké - ale nejtěžší je
po pádu patou bodat do slabin.
A proto bičem ze svých vlastních vin
namísto sebe člověk koně bije,
když se mu kloní do vlající šíje
a marně chytá uzdy jeho slin.